Proč chudneme

Znáte ten vtip: „Víte, jaký je rozdíl mezi českým a americkým důchodcem?“  „Žádný. Oba si ze svého důchodu mohou dovolit cestu do Prahy.“ 

Vždycky si na něj vzpomenu, když vidím japonskou turistickou výpravu s důchodci ověšenými fotoaparáty a videokamerami, nebo když mě na Pražském maratónu zdraví běžci z Kanady a Austrálie. Hodně českých závodníků, a to nejen v důchodovém věku, si nemůže dovolit jet na maratón nejen do New Yorku, Londýna nebo Vídně, ale ani do Ostravy, České Lípy či Benešova u Semil. Protože už dva roky řeším podobné problémy, vedlo mě to k zamyšlení nad tímto fenoménem. To, že vyčnívá skupina miliardářů nic nemění na faktu, že jsme jako národ chudí. Helena Vondráčková řekla v rozhovoru na téma estetických kosmetických zákroků, že jsou velmi drahé, takže je to pro většinu lidí luxus. Zkrášlovací operace člověk nutně k životu nepotřebuje. Když se ale rozhlédnu kolem sebe, vidím čím dál víc lidí, na jejichž postavě a vzhledu je vidět, kulantně řečeno, nezdravý životní styl. Nejde jim to ale mít za zlé, když sportovní kurzy, relaxační centra a zdravé potraviny jsou nad možnosti pracujícího člověka s průměrným příjmem, ovšemže bez započtení příjmů politiků a členů managementu velkých firem, kterých je v populaci zanedbatelné procento, avšak jejich příjmy nezanedbatelně zvyšují, resp. zkreslují představu o průměrných platech, a to nejen v Praze.

Když se občas dostanu do té Evropy, do níž už čtvrt století stále jen směřujeme, protože jdeme asi tak, jako když se vydáme v protisměru po jedoucích schodech, tak se ptám sama sebe, proč po českých železnicích nejezdí tiché, pohodlné a příjemně klimatizované vlaky, proč se u nás neprodává voňavé křehké pečivo a šťávy ze  skutečného ovoce, proč je problém sehnat běžeckou obuv, která není ušitá nakřivo, nebo proč potahy sedáků v tramvaji či klekátka v kostele jsou potažena jen tenkou látkou, která nechrání proti otlakům a uskřinutí nervu, místo dostatečně vysokých a měkkých polštářků a klekátek, jaké jsem viděla nejen ve Westminsterské katedrále, ale i v zapadlých kostelech daleko na severu Irska. To byla jen řečnická otázka, na kterou si umím sama odpovědět. Prostě proto, že se na všem, ano, úplně na všem, u nás musí šetřit. A tak se ruší dopravní spoje nebo mají méně vagónů, (o víkendu u nás jezdí extrémně narvaná tramvaj, protože prodloužili intervaly a ubrali jeden vůz), prodávají se odporně kyselé šťávy z koncentrátů, pečivo, které druhý den zplesniví, obuv, která se za chvíli rozpadne. Na mnoha toaletách je jedno kolo papíru na chodbě, někde dokonce dostanete (často na nádraží, kde stojí toaleta 10 Kč) předem natrhaný papír na příděl.

Pracovala jsem už docela dlouho i před revolucí, a přesto, že jsme byli jako stát technicky, (kvůli různým embargům), i ekonomicky, (díky osvícenému plánovanému hospodářství), pozadu, tak jsem si ze svého skromného platu technické kresličky mohla vždycky koupit kvalitní kožené boty, jak na chůzi, tak na sport, (často české výroby), džínsy, bundu i kvalitní sportovní oblečení, které mi v některých případech vydrželo dodnes, protože nebylo z čínských manufaktur. Dokonce jsem si kupovala knížky a gramodesky, a pokud jsem nepotřebovala nový nábytek nebo televizi, tak jsem pohodlně vyšla, bez jakýchkoliv půjček a zadlužování. Potom spadla zeď, přestříhaly se ostnaté dráty, a my jsme chodili zvonit klíči a hlídkovali u vchodu do školy s organizátorskou páskou na rukávě. Byla jsem zrovna v prvním ročníku na vysoké škole, učitelé marxismu a dějin mezinárodního dělnického hnutí si museli hledat nové zaměstnání, spolužáci se radovali z rušení vojenských kateder, a já jsem se těšila, že se třeba podívám do imperialistické ciziny, nebo k nám pustí zakázané buržoazní umělce. Potom nadšení opadlo, když nastaly ty změny, na které jsme se tolik těšili. Nejdřív jsem musela přestat studovat jazyky, protože jazyková škola skokově zdražila ceny kurzů na desetinásobek. Potom jsem musela přerušit studium, když ve škole zrušili sociální stipendium, neboť šlo o socialistický přežitek, (ve skutečnosti na to nebyly peníze). Matce zrušili oddělení, kde pracovala jako propagační výtvarnice, protože na nevýrobní oddělení už nebyly peníze. Když jsem si zřídila živnost a nabízela práci, kterou jsem uměla, tedy kresličské a konstrukční práce podnikům, tak buď odmítly nebo si nechaly práci udělat a nezaplatily, protože neměly peníze. Když jsem našla práci odborného učitele na střední škole, tak jsem měla, čtyři roky po revoluci, stejný plat jako v posledním zaměstnání před rokem ´89. Samozřejmě jsem si za něj koupila tolikrát méně, kolikrát se zvýšily ceny. Otevřely se hranice, mnohé státy zrušily víza, ale nemohla jsem se jet podívat na vysněná místa, protože jsem neměla peníze. Začali k nám jezdit koncertovat světové hvězdy, ale já jsem neměla peníze na vstupenky. (Pokud se k nám dostaly některé hvězdy před revolucí – třeba Gilbert Bécaud, Stevie Wonder, Rita Pavone, tak jsem na vstupenky měla). Jistý ekonom z Prognostického ústavu ČSAV s dalšími kolegy zavedli kupónovou privatizaci. Nemohla jsem si koupit kupónovou knížku, protože jsem neměla peníze na kupóny. Lidé, kteří si koupili kupónovou knížku, vložili kupóny do fondů. Fondy byly vytunelované (česky rozkradené), lidé, kteří si koupili kupóny, také pak neměli peníze, protože jejich vklady a výnosy byly na Bahamách, či na jiném dalekém exotickém místě.

A potom to pokračovalo. Abych mohla studovat, vzala jsem si půjčku pro studenty, ale banku vytunelovali. Musela jsem se zadlužit, a ještě tři roky po skončení školy jsme s celou rodinou spláceli dluhy. Když jsem dokončila školu, chtěla jsem se vrátit do podniku, kde jsem dřív pracovala, ale nebylo kam, protože ho vytunelovali. Chtěla jsem jít do jiného, kde jsem dostala zadání diplomky, ale než jsem dokončila školu, tak začal místo přijímání propouštět, a jak to v takových případech bývá, dnes už neexistuje. Vystudovala jsem proto ještě jednu školu, abych měla víc možností. Druhý obor (elektrotechnika) se jevil jako perspektivnější než můj původní obor strojírenství, v němž krachoval jeden podnik za druhým. Když jsem studovala dálkově druhou školu, pracovala jsem v telemarketingu, většinou pro telefonní operátory, zásilkové služby nebo pro banky. Měla jsem externí smlouvy, většinou přes agentury, nebylo to ani na celý úvazek. Neměla jsem moc peněz, ale stačilo mi to, a nemusela jsem si půjčovat. Potom jsem dokončila druhou školu, dostala se na doktorské studium, dělala jsem vědeckou práci. Myslela jsem si, že už se situace zlepšila, měla jsem stipendium, grant a odměny za publikace. Mohla jsem chodit na koncerty, kupovat cédéčka, jezdit do zahraničí. Když to bylo pracovně, škola mi to proplatila. Mohla jsem si zaplatit kurzy dalšího vzdělávání.

Potom nastala změna. Po čtyřech letech mi sebrali (resp. nejbližší vedoucí mi nechal sebrat) podporu na další výzkum. Měla jsem ještě stipendium, které bylo větší než moje výdělky před doktorátem, ale zdražily se energie, kancelářské potřeby, knihy, potraviny, takže mi to už nestačilo. Začala jsem znovu pracovat v telemarketingu, kde jsem měla praxi, a zjistila jsem, co se za osm nebo deset let změnilo. Když jsem dělala stejnou práci v roce 2004, měla jsem hodinovou sazbu plus bonusy za každou uzavřenou smlouvu na tarif nebo za objednávku zboží. Někde byly i bonusy progresivní – čím víc objednávek, tím vyšší bonus. Nebo jsem dělala výzkumy, kde byl placený každý dotazník. Když jsem dělala stejnou práci v roce 2013, musela jsem se hodně divit. Na prodejních linkách jsme měli jako operátoři povinnost mít určitý počet objednávek, a teprve, když jsme tuto povinnost překročili, tak za to, co bylo navíc, jsme dostali bonusy. Některé objednávky nám však stornovali, (často neoprávněně za chyby, které v nich nebyly), takže jsme za ně nedostali nic, měli jsme nižší průměr, který se v některých firmách hlídal každou hodinu, za což byly další postihy (někdy i ukončení pracovního poměru). Kdybych to měla vyčíslit, tak jsem si vydělala v roce 2013 za hodinu třeba jen polovinu toho, co v roce 2004. Na průzkumech se žádné dotazníky dnes neproplácejí, zato se hlídá kvalita. Když vám supervizorky (většinou dívky okolo dvaceti let), řeknou, že se jim něco nelíbí, tak vám hned strhnou deset až dvacet korun za  hodinu, a to na celý další měsíc. Přitom stačí, když se jim nelíbí váš hlasový projev, což znamená, že třeba mluvíte potichu, rychle, pomalu a nebo se jim prostě jen nelíbí váš hlas, jak zní do telefonu.

A jak to pokračovalo? Když mi skončilo i stipendium, tak jsem musela výzkum, (kterému jsem se poslední rok mohla věnovat už jen po večerech po práci), úplně opustit. Kvůli novému vedení, které nechtělo staré lidi (nemyslím věkem, ale praxí ve firmě), jsem přišla o práci, kde se dalo vydělat alespoň minimum na nejdůležitější poplatky. Záměrně zdůrazňuji, že poplatky, protože na jídlo, oblečení, kancelářské potřeby, občas kulturu nebo sport jsem si musela už dříve zřídit kreditní karty. Našla jsem potom už jen stále méně placené práce, a setkala jsem se s novým fenoménem – vloni jsem za jediný měsíc nejméně pětkrát narazila na podvodníky, kdy byla inzerovaná úplně jiná práce, než o jakou se jednalo (a nebyl to jen prodej nechvalně známé doplňkové výživy). Bylo to pro mě nové, a hodně mě to poškodilo. Musela jsem vybrat všechny úspory, vzít si nové půjčky a úvěry, které už nejdou splácet jinak než pomocí dalších půjček. Jinou, lépe placenou práci, najít je problém z důvodu popsaného níže. Získat zakázky na živnostenský list (dnes už mohu díky dalšímu vzdělání nabídnout mnohem víc prací než v roce 1991), je taky problém. Řadu prací si občané i firmy udělají raději sami, protože na profesionální služby nemají peníze. (Kolikrát jste možná viděli nezáživnou prezentaci nebo četli nesmyslný překlad).

A proč vlastně dělám se dvěma VŠ žádaného technického oboru nekvalifikovanou práci operátorky? Protože jsem překvalifikovaná, takže kdyby mě vzali na odborné místo, tak by se mohlo stát, že něčemu budu rozumět lépe než vedoucí, (když jsem nedávno pracovala v provoze jedné strojírenské firmy, tak se to skutečně stalo, proto tam už nepracuji, a to nikoliv z vlastní vůle). Raději přijmou někoho, kdo je nedokvalifikovaný. Word mi tento pojem podtrhl, protože jsem si ho vymyslela pro lidi, kteří před koncem vysoké školy museli odejít do praxe (obvykle z finančních důvodů), zaměstnavatel se potom postaral, aby nemohli školu dokončit. Mají tedy znalosti vysokoškoláka, ale nemají dokončené VŠ vzdělání, takže dostanou plat jako středoškoláci. Pro zaměstnavatele je to ideální stav – mají odborníka a přitom znatelně ušetří.

Jistě jsou i další důvody, proč chudneme. Ale celkově vidím řetězec: Hrabivé vedení, které si mastí vlastní kapsu (je jedno, jestli energetické společnosti nebo komerčního call centra) – zde se to větví– buď zaměstnanci s příjmy na hranici životního minima nebo přímo zkrachovalý podnik (rozkradený grant) – lidi bez práce – kvalifikované osoby na nekvalifikovaných místech – zde se to opět spojuje– malé příjmy (na hranici životního minima) – nedostatečná kupní síla (česky chudoba). Společnost pak tvoří dvě skupiny, jako když sedí dvě děti na kládě v parku. Ti, co sedí dole, mají jistotu a nemají důvod starat se o ty, kteří zůstali nahoře, klátí nohama ve vzduchu, a nevědí, kdy spadnou na zem.