Jsem ráda, když se k otázkám týkajících se postavení žen ve společnosti vyjádří nějaký muž, který se postaví na stranu rozumu. Kdysi jsem četla anketu o soutěžích krásy, a režisér Jiří Menzel na toto téma řekl, že mu to připomíná soutěže dojnic, které probíhaly v padesátých letech, ale ty, že byly, na rozdíl od soutěží krásy, alespoň k něčemu užitečné. Já sama jsem vždycky říkala, že mi soutěže miss a zejména promenáda v plavkách připomíná trh s otrokyněmi a vzpomenu si na filmy o Angelice, konkrétně na díl Angelika a sultán, kde chtěli Angeliku prodat do otroctví.
Důvodů, proč mi vadí soutěže miss, (nerada používám označení soutěže krásy, protože se o žádnou krásu nejedná, o tom dále), je víc. Hlavní hrdina románu Johna Irvinga Svět podle Garpa říká, že mu vadí, když dojde ke znásilnění, protože to vrhá špatné světlo na všechny muže. Když jsem to četla, tak jsem si uvědomila, že mi ze stejného důvodu vadí prostituce – protože vrhá špatné světlo na všechny ženy. Méně chápaví muži si totiž myslí, že všechny ženy jsou na prodej a setkala jsem se dokonce s názorem, že ženy nepotřebují dostat normální práci, protože se přece můžou živit jako různé společnice, a podobně. To ale v tuto chvíli nemohu rozebírat, to by bylo na jinou úvahu. V souvislosti s daným tématem to píšu proto, že ženy, které se zúčastňují soutěží miss, dávají špatný příklad a pomáhají vytvářet špatný společenský obraz žen. Pokud toto tvrzení není zcela srozumitelné, ještě mohu rozvést, že špatným příkladem myslím to, že podporují názor, že na ženách má cenu jen vzhled (navíc uměle vytvořený). Pamatuji se, jak jsem sledovala po revoluci první soutěže miss a jaký byl trend. Zatímco zpočátku se kromě vzhledu hodnotily stejnou vahou i znalosti a dovednosti, v dalších letech docházelo ke stále většímu důrazu jen na vzhled, respektive postavu.
Tímto se dostávám k dalšímu bodu, který na mě působí jako ledovec na Sahaře. Totiž k samotnému pojetí krásy. Pocházím z umělecké rodiny, amatérsky se věnuji umělecké tvorbě a krása pro mě představuje cennou a těžko uchopitelnou substanci, kterou člověk potřebuje k duševnímu rozvoji. Jistě znáte ten pocit, když se díváte na krásnou krajinu, architekturu, obraz. To, co je v soutěžích miss prezentováno jako krása je však přímo popřením hodnot, které by nám měla krása přinášet. Už to, že adeptky na královnu krásy jsou redukované na ženy (spíše dívky) určitého věku a postavy, je samo o sobě nesmysl. Druhá věc je, že už Leonardo da Vinci řekl, že krása je relativní, protože je v oku toho, kdo ji vnímá. (Dobře si pamatuji na spory s kamarádkami ze školních let o naše idoly). Ostatně i z toho, že jsou stanovené pro účely soutěže „ideální“ míry, je vidět, že soutěžící jsou posuzované z technického, nikoli z estetického hlediska. Kdyby se totiž bralo v úvahu estetické hledisko, tak jak plyne z výše uvedeného, to je relativní a porota by se nikdy neshodla na vítězce. Jeden můj známý v této souvislosti bystře poznamenal, že v soutěžích krásy vyhrává ta nejprůměrnější z účastnic, protože se názory zprůměrují. Já bych k tomu dodala, že vyhraje ta, která se nejméně nelíbí. (Nechci teď rozebírat konspirační úvahy, že je vítězka předem určena na základě úplatků či nějakých jiných protislužeb, i když i takové názory jsou).
Dalším bodem mojí úvahy je vlastní smysl těchto soutěží, (pokud pominu, že se tím zviditelní sponzoři). Když si vezmeme další uplatnění úspěšných účastnic soutěží miss, tak je zřejmé, že se v podstatě jedná o konkurz na modelky. To, že modelingová agentura nevypíše (jako každá jiná firma) konkurz, kam by přišly uchazečky, a dělá se cirkus až na celosvětové úrovni, je jiná věc. Další řádky budou hodně nezáživné, protože byly napsané už aspoň tisíckrát, ale když se škodlivý jev stále opakuje, je třeba ho stále znovu označovat. Jde o to, že se soutěží miss zúčastňují čím dál mladší dívky, jejichž snem je být modelkou. Jak je všeobecně známo, módní návrháři nešijí šaty pro ženy, ale pro nezletilou mládež, v mnoha případech spíše pro chlapce než pro dívky. Od modelek je požadována patologická hubenost, v důsledku čehož si mnohé nenávratně podlamují zdraví. Byly na toto téma popsány již nejméně desítky stránek novin, spotřebovány litry tiskařské barvy, zaplněny megabajty paměti počítačů, a přesto by většinu módních přehlídek mohla doprovázet skladba Camille Saint-Saens Tanec kostlivců. Obávám se však, že jako obvykle všechno souvisí se vším, takže oběti v podobě několika telátek, protože větší hodnota se těmto bytostem nepřisuzuje, nejsou nic proti ziskům zúčastněných stran. Tím se v podstatě dostávám zpět na začátek, kdy jsem kritizovala promenádu v plavkách a vůbec existenci soutěží miss. Na těchto akcích mi vadí, že staví ženy na úroveň spotřebního zboží, ostatně poznámka, že modelky jsou „ramínka na šaty“ se občas objeví i v tisku. Svým způsobem jsem ráda, že se soutěže zvrhly a volí se miss mateřská škola, miss kočka, miss králík,...,protože to ukazuje na absurditu celého podniku a je tak naděje, že společnost pochopí nesmyslnost soutěží krásy kohokoliv a čehokoliv a zvítězí zdravý rozum. To, že píšu, že existuje naděje, ovšem neznamená, že věřím, že se tato naděje naplní. Je mi celkem realisticky jasné, že si lidé potrpí na pozlátko a že světu vládne náboženství jménem zisk.
Pokud toto čte nějaký hnidopich, možná si má chuť rýpnout, že brojím proti soutěžím krásy ze závisti, protože nemám potřebné parametry, abych v takových soutěžích mohla uspět. K tomu mohu napsat vzpomínku starou téměř třicet let. Když jsem přišla jako praktikantka do prvního zaměstnání, očekávala jsem, že jako ve škole, mě budou hodnotit podle toho, co umím a podle výsledků mojí práce. Poznala jsem však velmi brzy, a byla jsem velmi nepříjemně překvapená, když jsem zjistila, že pány kolegy vůbec nezajímá, jestli dobře kreslím (pracovala jsem v konstrukci jako kreslička), ale řešili, že by chtěli v kanceláři raději sexy blondýny než brunety sportovní postavy, (shodou okolností, a k jejich smůle, jsme všechny tři začínající kresličky patřily do druhé skupiny). Bylo to ještě před revolucí a myslela jsem si proto, že za to může jejich zabedněnost a nedostatečný rozhled způsobený materialistickou marxistickou výchovou. Nicméně, když o deset let později spolužáci na vysoké škole ukazovali fotografie přítelkyň a zároveň hlásili jejich výšku a váhu, tak jsem pochopila, že ten červ, který způsobuje hnití zevnitř společnosti, je zavrtaný hodně hluboko.
Abych se vrátila k tomu, proč nezávidím „krásným“ dívkám. Měla jsem a mám různé vzory, ale modelky a miss k nim nepatřily. Z žen to byly především umělkyně a sportovkyně, nejvíce mě však ovlivnil příběh nositelky dvou Nobelových cen, první profesorky na Sorbonně Marie Sklodowske-Curie. I když souhlasím s názorem, že krása je subjektivní pojem a nejde absolutně posoudit, tak myslím, že následující obrázek z mých sbírek ukazuje neplatnost hloupého klišé, že inteligentní ženy jsou ošklivé. Kdo by ji neznal, tak mohu prozradit, že na obrázku je americká novinářka, spisovatelka, dramatička, lektorka, konzultantka a žena, s jejímiž názory se značně ztotožňuji, Marilyn vos Savant, která má nejvyšší naměřenou hodnotu IQ na světě.
|