Všichni moji prezidenti aneb o autoritě

V souvislosti s prezidentskými volbami, které se díky přímé volbě staly doslova věcí všech občanů, si více lidí promítlo vzpomínky na prezidenty, které zažili ve funkci. Někteří pamětníci promítly svoje vzpomínky do písemné formy. Nejsem velký pamětník, přesto si několik vzpomínek na „svoje“ prezidenty vybavuji taky. Zároveň se chci ve svém příspěvku zamyslet nad pojmem autority, kterou by měl prezident, alespoň teoreticky, představovat.

Soudruzi prezidenti

Na prvním stupni základní školy mě neminula ideologická výchova, do níž patřilo i představení struktury státu. Tehdy nám, ještě soudružka, učitelka ukázala soudruha prezidenta. Přiznám se, že jsem nikdy úplně nepochopila, proč visí portrét prezidenta kromě jiných veřejných míst i ve třídách základních (nevím, jestli také mateřských) škol. Nevím, jak na jiné děti, ale na mě přísně vyhlížející pán z obrazu zavěšeného vysoko nad tabulí, působil poněkud tísnivým dojmem. O tom, že by to měla být autorita jsem ještě nepřemýšlela. Autoritou jsou pro dítě především rodiče, prarodiče a učitelky ve škole. To poslední ovšem nebyl můj případ. Neznala jsem pojem autorita, ale i v dětském věku jsem cítila, že nemohu respektovat lidi, s jejichž názory nesouhlasím. Dnes bych řekla, k jejichž názorům nemám úctu. A soudružky učitelky měly takových, kulantně řečeno, pro mě nepochopitelných názorů hodně. Výchovu v socialistické škole ale teď nechci rozebírat, to by bylo téma na samostatný článek.

Naproti tomu na druhém stupni ZŠ, kdy armádního generála Ludvíka Svobodu vystřídal na portrétech v rohu třídy Judr. Gustáv Husák, jsem už autoritu prezidenta vnímala. V občanské nauce jsme se učili o struktuře státu, z čeho se skládá parlament, dodnes si pamatuji pojmy Sněmovna lidu a Sněmovna národů. Protože jsem byla zvyklá přijímat informace ze školy kriticky, přemýšlela jsem například nad tím, k čemu je dobrý dělnický prezident. Jsem sama vyučená a velmi si vážím práce šikovných švadlen, pekařů, soustružníků, ale moje celoživotní přesvědčení je, že by v čele státu měli být lidé s vysokoškolským vzděláním.  Neznala jsem pojmy jako normalizace, disent nebo Husákovy děti, a tak pro mě poslední předrevoluční prezident jako vysokoškolák představoval přece jen větší autoritu než předchozí prezidenti bez vyššího vzdělání, ale dělnického původu. Vláda dělnické třídy a diktatura proletariátu byly spolu s teorií třídního boje hlavní důvody, proč se mi nelíbila marxistická ideologie a v šestnácti letech jsem odmítla nabídku na předkandidaturu do KSČ, kterou nám nabízeli v učilišti. V podstatě jsem se ale před revolucí ještě o politiku nezajímala, jediné noviny, které jsem četla, byl Československý sport.

Václav Havel

Vše se změnilo v roce mojí maturity a příchodu na vysokou školu, což byl shodou okolností rok 1989. Revoluční atmosféra mě hodně ovlivnila, dva roky jsem si denně kupovala noviny, sledovala jsem přenosy z parlamentu a samozřejmě mě také zajímaly osobnosti, které vzešly z revolučního kvasu. Následující obrázky jsou ukázka z mojí sbírky revolučních plakátů, dnes už pomačkaných, omšelých a zaprášených.

Tím se vracím k prezidentům a autoritám. Když nastupující prezident Zeman dostal v předvolební debatě otázku, kdo jsou pro něj morální autority, jmenoval Karla Havlíčka Borovského a Boženu Němcovou. Když přitom řekl, že by nikdo neměl být za svého života označován za morální autoritu, protože se neví, co ještě udělá, tak jsem si vzpomněla na Václava Havla. Dlouho jsem neznala větší autoritu, a to nejen mezi politiky. Člověk, který se narodil do vysokého patra společnosti, okolnostmi byl sražen až do podzemí. Mohl jako mnoho jiných osobností odejít do exilu, věnovat se vlastní umělecké tvorbě, mohl se stát slavným dramatikem. On ale zůstal, přestože nemohl doma svobodně publikovat, podporoval nespravedlivě vězněné, inicioval petice, uctíval odkaz Masaryka a Palacha, až se sám dostal do vězení. Byl to člověk s mimořádně silným smyslem pro solidaritu s lidmi pronásledovanými z ideologických důvodů, ale i slabými a nemocnými, na což ukazuje i jeho rozsáhlá charitativní činnost v době dlouhého prezidentského působení. Nepodepisuji každé prohlášení, které mi někdo předloží, ale podpis petice za zvolení Václava Havla prezidentem jsem vzala jako samozřejmost.

Potom, co sametová revoluce vynesla Havla do nejvyšší státní funkce, začala se jeho autorita poněkud kymácet. Ještě mi příliš nevadilo, když nedodržel slib, že bude prezidentem jen do prvních svobodných voleb v roce 1990, protože jiný vhodný kandidát v té době nebyl. Havel jako člověk s velkým mezinárodním kreditem byl určitě vhodný prezident v dané době a měl velkou zásluhu na integraci Československé federace a později České republiky do svobodného světa. Jeho jméno je dodnes pojmem v celém světě jako dramatika i politika (byl opakovaně navržen na Nobelovu cenu míru) a naše republika už není známá jen díky pivu a tenisu zejména jeho zásluhou.

Sám Václav Havel se však označoval za snílka a osobně si myslím, že mu v politice chybělo víc praktičnosti. Také jeho podpora ekologicky orientovaných a jiných malých stran „pravdy a lásky“, které neměly velkou životnost a vedly spíše k destabilizaci společenské a politické situace, ukazuje na jeho nepraktický idealismus v politice, který vedl k některým chybám. K nim patřila zejména rozsáhlá amnestie na začátku jeho nástupu do funkce, omluva sudetským Němcům a až servilní vztah ke Spojeným státům. Myslím také, že Havlovi (a tím i celé republice) uškodila přílišná důvěřivost vůči některým lidem a téměř bezbřehý humanismus, který ho zřejmě vedl k vyhlášení kontroverzní amnestie, a co mi vadí ze všech jeho kroků snad úplně nejvíc, také k milosti pro otcovraha Martina Odložila, jemuž prominul už tak směšné čtyři roky vězení. Je dobré podotknout, že M. Odložil svého činu nikdy nelitoval, dokonce řekl, že by to udělal zas. (Podrobnosti o životě a smrti mílaře Josefa Odložila, na jehož počest je pořádán Memoriál Josefa Odložila lze najít v knížce jeho sestry paní Ševčíkové s názvem Prostě jsem zabil svého otce.)

Díky výše zmíněným omylům ztratil Václav Havel část své nedostižné autority nejen u mě, ale v očích celé české veřejnosti. Naproti tomu zahraniční věhlas mu zůstal a zřejmě navždy zůstane. Pokud jde o soukromý život, který u veřejně známých osob není soukromý, tak nejvíc rušivě působí Havlova, zřejmě příliš rozumem nekorigovaná, náklonnost k ženám. Jeho veřejný vztah s Dášou Veškrnovou ještě za života (a před očima) těžce nemocné paní Olgy rozhodně nepřispívá k tomu, že by mohl být postaven za vzor morální autority.

Přes všechny výhrady uvedené v posledních dvou odstavcích, musím říct, že když jsem v prosinci 2011 stála dlouhou frontu před Pražským Hradem, kam jsem se jako tisíce dalších lidí přišla s Václavem Havlem rozloučit, prošly mi hlavou vzpomínky za posledních dvacet let. Když jsem si jako mnoho jiných položila sama sobě otázku, co pro mě představuje Václav Havel, tak jsem si jednoznačně odpověděla, že pro mě zůstane především symbolem svobody. A pokud jde o autoritu, zůstane pro mě největší autoritou právě v boji za svobodný život národa a obecně všech vězněných a utiskovaných, a to i za cenu obětování svobody vlastní.

Jak šel život

Když o tom tak přemýšlím, tak si říkám, že s osobností prezidenta určitým způsobem koreluje i můj osobní a profesní život. Za totality, kdy stáli v čele státu dosazení prezidenti, kteří nepředstavovali žádnou autoritu a stejně jako většinu obyvatel, ani mě prakticky nezajímali, tak jsem žila uzavřená do světa svojí práce, studia, svých zájmů a přátel. I když jsem založení velmi společenského a vždycky jsem cítila potřebu veřejně vystupovat, mluvit o věcech a řešit problémy, které se netýkají jen mě, tak taková možnost před revolucí prakticky nebyla. Moje nejvíc společenská činnost spočívala v tom, že jsem se jako předsedkyně ZO SSM podílela na organizaci využití volného času mládeže v učilišti, což byly především umělecké kroužky a sportovní reprezentace školy na závodech. Považovala jsem to (a dodnes považuji) za užitečnou práci, protože mi připadalo lepší, aby holky zpívaly ve sboru, hrály volejbal a závodily v atletice, než aby trávily čas na diskotékách nebo vysedávaly v hospodě. Na střední škole jsem se společensky realizovala jako studijní referentka. (Podotýkám, že jsem se do uvedených funkcí nehlásila, ale vybrali mě jako nejlepší žákyni). Zájem o věci veřejné, které mi nikdy nebyly cizí, jsem omezila na to, že jsem psala básně a eseje, kde jsem se zabývala otázkami, kam směřuje budoucnost a technický pokrok, všímala jsem si jevů jako je maloměšťáctví a zájem jen o materiální věci života.

Po revoluci, kdy se situace zcela změnila, jsem již využila naplno možnost zapojit se na příslušné úrovni do společenského života a hned o revoluci jsem kandidovala (navržená spolužáky) do nově vzniklého akademického senátu. Doba změn a nových možností však pro mě také znamenala období určité stagnace, hledání, pokusů a omylů a později i zklamání z nemožnosti uskutečnění některých osobních plánů i rozčarování ze společenského vývoje. V době intelektuálního, noblesního, ale nepraktického idealisty Václava Havla jsem získala řadu životních zkušeností, které mě inspirovaly k napsání několika sbírek básní, něco jsem se naučila, ale v celkovém výsledku jsem téměř nepokročila. Když se na to dívám zpětně, tak hlavní chybu vidím v tom, že jsem měla spoustu ideálů, ale často mi scházela odvaha k jejich realizaci, dala jsem na špatné rady a nedokázala jsem využít ani příležitosti, které se mi nabízely, ani autoritu, kterou jsem získala díky společenským aktivitám na vysoké škole.

Václav Klaus

Teprve ke konci 90. let, téměř deset let po revoluci, jsem se vrátila k tomu, co bývalo hlavní náplní mého života do maturity, tedy k systematické, cílevědomé práci, která, na rozdíl od romantického snění, vede k cíli. Zasněného dramatika vystřídal v prezidentském úřadě pragmatický ekonom, pedantský profesor, ale také velmi pracovitý člověk, který se dopustil řady chyb v úsudku, ale nikdy se nedal zviklat ve svých postojích a odvést z vytčené cesty.

Když se dívám na období Václava Klause skrz optiku svého vlastního života, tak to pro mě bylo období, kdy jsem dokončila dvě vysoké školy, získala řadu praktických zkušeností ve vědecké práci a popularizaci vědy, publikační činnosti, redakční práci i marketingu. Získala jsem užitečné kontakty, stala se členkou prestižních společností a taky jsem se konečně odhodlala běžet maratón. Neříkám uvedené věci proto, abych se chlubila svými výsledky, ostatně hodně práce mě ještě čeká, ale proto, že posledních deset let pro mě bylo období tvrdé práce, za což mi byl odměnou velký pokrok v kariéře a realizace i některých dávno odložených snů.

Pokud jde o autoritu, alespoň na mě působí Václav Klaus jako vtělená autorita už od devadesátých let. Něco jiného jsou konkrétní kroky a názory, jimiž si sám Václav Klaus snížil renomé, jak doma, tak v zahraničí. I když to dnes už možná působí odtažitě, pořád mi na něm nejvíc vadí, jakým způsobem provedl privatizaci, která vedla prakticky ke krachu našeho průmyslu. Jistěže nebyla privatizace jen v jeho kompetenci, ale jako ministr financí měl na její provedení zásadní vliv – byl to on, kdo přistoupil na nesmyslný návrh Dušana Třísky s kupónovou privatizací. Byl to také Václav Klaus, kdo řekl, že nerozlišuje čisté a špinavé peníze a že česká republika „potřebuje víc Kožených“, čímž pochválil superzloděje, dosud stíhaného mezinárodním zatykačem. Vždycky jsem Václava Klause považovala za inteligentního člověka a dodnes nechápu, co ho vedlo k takovým výrokům. Z pohledu občana se mi nelíbí, když prezident prezentuje svoje osobní názory jako kdyby to byly názory všech občanů státu. Pokud jde o osobní vlastnosti, tak za největší Klausovu chybu považuji sebestřednost a neschopnost přiznat omyl, což v některých situacích působí až směšně. Kdybych měla použít bonmot, tak napíšu, že zatímco z knih Miloše Zemana se dozvíme, co udělal dobře a co špatně, tak z knih Václava Klause zjistíme, že udělal všechno dobře.

Pokud bych měla hovořit o jeho prezidentském období, tak mi nejvíc vadí jeho euroskeptické postoje, i když nejsem ani pro přehnanou vstřícnost k unijní byrokracii a jejím nesmyslným nařízením. Některé Klausovy kontroverzní kroky (například nedávnou amnestii) považuji spíš za výmysl jeho podivných poradců. Naopak s některými, i třeba ojedinělými názory Václava Klause souhlasím. Patří sem jeho odpor k ponižujícím kontrolám na letišti, (přes které skuteční teroristé stejně proniknou), chobotnici na Letné taky nechci, myslím, si, že čím méně omezující byrokracie a více svobody občanů, tím lépe a v neposlední řadě jsem volila ve druhém kole stejného příštího prezidenta.

Kdybych měla shrnout svoji úvahu, tak z hlediska prezidentské autority u mě nakonec vyhrává Václav Klaus. Každý může právem namítnout, že Václav Havel měl mezinárodní autoritu, o níž se Klausovi nemůže ani zdát. Když se nad tím zamyslíme, tak zjistíme, že autorita Václava Havla pocházela především z jeho disidentského období a získal ji ještě jako dramatik. Jako prezident byl samozřejmě Václav Havel ve světě oblíbenější než Václav Klaus  pro svoji otevřenou politiku, která místy hraničila s podbízivostí. (Václav Havel byl mistr řečnického projevu, ovšem jeho projev v americkém Kongresu se mi vůbec nelíbil.) Také se  díky jeho humanistickému přesvědčení a povznesení se nad minulost: „nebudeme jako oni“ už asi nikdy nepodaří odhalit, tím méně potrestat zločiny minulého režimu, ani odstranit z veřejného života předrevoluční establishment, jehož představitelé si dál spokojeně chrochtají u korýtek.

Nesnáším lidi, kteří mění názor jako korouhev otáčející se po směru, kam zrovna fouká vítr, nemám ráda lidi, co se podbízí silnějším a před mocnými se ohýbají v pase jako třtina zlomená ve větru. I když nesdílím extremistické názory Václava Klause na Evropskou unii či globální oteplování, vážím si ho za to, že se nebojí jít proti proudu a říkat věci, o nichž je předem jasné, že s nimi většina nebude souhlasit.